Když se obraz stane součástí každodenního rituálu. Rozhovor s Danou Lindenthalovou

Ilustrace Dany Lindenthalové

Dana Lindenthalová, tvořící pod značkou lind, je výtvarnice, ilustrátorka a autorka osobitého světa plného organických tvarů, ženských postav, rostlin, tvorů a příběhů. Sama o své tvorbě říká, že se učila od nebe. Tedy přesněji od mraků, ve kterých od dětství pozoruje skryté tvary, postavy a krajiny.

Studovala propagační výtvarnictví na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově, později animovanou tvorbu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a nahlédla také do ateliéru kresby na pražské Scholastice. V její práci se potkává kresba, malba, ruční tisk, modrotisk i experimentování s vlastnoručně získanými přírodními pigmenty.

Pro Yogashop nyní vytvořila dvě originální ilustrace pro limitovanou kolekci jógových podložek. Povídaly jsme si o tom, jak taková spolupráce vzniká, proč je pro ni důležitý proces a co se děje mezi podkladem a hotovým obrazem.

Pro Yogashop jste vytvořila dvě ilustrace pro limitovanou kolekci jógových podložek. Jak návrhy vznikaly?

Zadání znělo „Dnes volím klid“. A já mám pocit, že jsem se mu možná trochu vymkla. Ale to je pro můj způsob práce vlastně typické. Nejsem člověk, který si sedne k bílému papíru s přesnou představou, co na něm bude. Pro mě není inspirativní bílá plocha, ale podklad, který si nejdřív sama vytvořím. Potřebuji si připravit prostředí, ve kterém potom obraz hledám. Pokryju plátno nebo papír tiskem a pak se do něj dívám tak dlouho, dokud v něm něco neuvidím. Ženu, tvora, stromy. Něco se tam objeví. A já ten motiv potom pomocí tužky, tuše nebo perokresby z podkladu vytáhnu. Takže výsledek nevzniká podle přesného plánu. Je to živelný proces. Do určité míry ho samozřejmě umím ovlivnit, ale nechávám mu prostor. U podložek jsem navíc myslela i na ženu, která ji bude používat. Připadalo mi důležité, aby ji měla ráda, aby se s motivem dokázala nějak ztotožnit.

Ilustrace Dany Lindenthalové

Bylo jiné tvořit ilustraci pro předmět, který se bude opravdu používat?

Ano, přemýšlela jsem nad formátem a měřítkem. Bylo potřeba, aby motiv při zvětšení fungoval, aby se nemusel zbytečně ořezávat a aby zůstal čitelný i na větší ploše. Sama jsem zvědavá, jak budou ilustrace ve velkém formátu působit. Jak se promění barvy, co udělá samotný materiál podložky. Originál je jedna věc, tisk na konkrétní povrch druhá.

Jakou technikou jste ilustrace tvořila?

Říkám tomu většinou kombinovaná technika. U těchto ilustrací jde o kombinaci ručního tisku a kresebných pomůcek, které střídám. Jsou tam vrstvy, struktura, stopa materiálu. To je pro mě důležité. Baví mě, když je v obraze vidět, že vznikal rukama.

Není to vaše první autorská spolupráce. Vytvořila jste například ilustrace pro módní značky, logo pro hračkářství nebo výtvarné prvky pro kavárnu. Co vás na podobných projektech baví?

Mám štěstí na zákazníky nebo spíše hlavně zákaznice, které mi dávají hodně svobodné zadání. Většinou přicházejí s tím, že znají moji práci, líbí se jim můj styl a chtějí, abych to udělala po svém. Samozřejmě se domluvíme na konceptu, ale potom mi dají volnou ruku. A to je pro mě zásadní. Díky tomu se do výsledku může propsat moje autorská linka. Myslím, že je to na výsledku opravdu poznat. Zároveň mám pocit, že zákaznice mají takové malé radárky. Když věc nevzniká plynule, když se tlačí někam, kam nemá, poznají to. Když spolupráce plyne přirozeně, výsledek je mnohem silnější.

Váš styl je hodně organický, plný postav, tvorů, rostlin i fantazijních motivů. Jak jste se k němu dostala?

Určitě se vyvíjí. Zajímavé ale je, že některé věci, ke kterým se dnes vracím, vznikaly už před více než dvaceti lety. Třeba podklady a papíry, které si sama připravuji. Na nějakou dobu jsem od nich odešla, ale teď se k nim vracím a jdu v nich víc do hloubky. Dřív jsem si věci spíš osahávala a zkoušela. Dnes už se v nich můžu víc „rochnit“, jak říkám, a díky tomu jsou propracovanější. Rozlišuji přitom kresbu a malbu. Kresba je pro mě spíš prostředek pro menší formáty. Malba mi naopak dovoluje jít do větších ploch, se kterými jsem dlouho bojovala. Pomohlo mi až to, že jsem se několik let věnovala tisku na látku a modrotisku. Tam jsem pracovala s velkými kusy plátna, třeba i několik metrů dlouhými. Díky tomu jsem se přestala bát velké bílé plochy.

Vyrábíte si také vlastní přírodní pigmenty. Proč je to pro vás důležité?

Možná právě proto, že žijeme v době digitálního prostředí a umělé inteligence. Ta umí vytvářet nádherné věci, ale pro mě je čím dál důležitější, aby bylo vidět, že obraz je hmatatelný. Že to není jen tisk. Že jsou v něm vrstvy, materiál, že je v něm vidět cesta, kterou vznikal. K přírodním pigmentům jsem se dostala přes hlíny a jíly. Pigment je vlastně základ, prášek, který se odedávna používá třeba do olejových barev. Rozdíl je v tom, že já si jdu lesem a ten pigment si nasbírám. Hlínu nebo jíl pak suším, drtím, přesívám. Je to trochu alchymie. Vznikne jemný prášek, který sice rád ničí štětce, ale má nenahraditelnou barevnost.

Vaše paleta je často teplá, zemitá. Souvisí to právě s přírodními pigmenty?

Ano, ale vzniklo to vlastně opačně. Hnědou mám ráda odjakživa. Když jsem si dřív barvila papíry, používala jsem třeba čaje. Papíry se v nich namáčely i několik týdnů, potom se sušily a teprve pak jsem na ně malovala. A přírodní pigmenty se k tomu později přirozeně připojily. U jílů je pro mě krásný celý proces. Nejde jen o to namalovat obraz. Nejdřív je tu sběr, sušení, drcení, přesívání, třídění barev. A až úplně na konci z toho vznikne obraz. Ten proces je součástí výsledku.

Máte při tvorbě nějaký rituál?

Musím se smát, protože nejdřív si většinou potřebuji uklidit. A zjistila jsem, že v tom nejsem sama. Myslím, že to tak má hodně výtvarníků. Ideální je mít místo, kde může zůstat rozdělaná práce. Velký stůl, který se nemusí uklízet kvůli večeři. Ateliér mám, ale ještě není úplně dokončený, takže někdy improvizuji, a to mi moc nevyhovuje. Ráda si také pouštím podcasty Českého rozhlasu, třeba různé zajímavé osudy lidí nebo audio hry. Ale nejde to vždycky. Na začátku tvorby potřebuji ticho a soustředění. Poslouchat můžu až ve chvíli, kdy už jsem do práce ponořená a některé části procesu jsou trochu mechaničtější.

Jaký máte osobní vztah k józe?

Jógu jsem dřív cvičila. Chodila jsem na powerjógu a zkoušela jsem i hathajógu. Hodně to ale souvisí s tím, kde člověk žije a jak daleko má studio. Tady v horách je to komplikovanější. Sama doma se k tomu moc neodhodlám. Podložku mám, ale bez obrázku, takže mi možná chybí motivace. Ale když jsem na jógu chodila, bylo to skvělé. Moc mě to bavilo. A uvědomila jsem si, jak obrovsky záleží na lektorce.

Líbí se vám představa, že se vaše kresba stane součástí něčí jógové praxe?

Ano. Mám ráda, když obrázky mají ještě další užitek. Když motiv nezůstane jen obrazem na zdi, ale může žít i jinak. U podložky se mi líbí právě ta představa, že se stane součástí osobního prostoru. Něčeho, co si člověk rozvine pro sebe. Univerzálnost motivu a jeho užitečnost jsou pro mě velká radost z výsledku.

Ilustrace Dany Lindenthalové

Vedete také výtvarné kurzy Plandání. Jsou určené pro lidi, kterým někdo kdysi řekl, že neumí kreslit …

Plandání vzniklo z kurzů tisku na látku. Tisku jsem se věnovala asi osm let. Sítotisku, razítkům, různým otiskům i modrotisku. Na kurzy mi chodily ženy, které často říkaly, že neumí začít. Že nemají nápad. Že to neumí samy. Vrtalo mi hlavou, jak je motivovat, aby se přestaly bát udělat něco na bílé ploše. Nechtěla jsem, abychom jen kopírovaly obrázky z telefonu. Chtěla jsem, aby vznikaly autorské věci. Vymyslela jsem proto náměty, při kterých lidé pracují se svou vlastní fantazií. Pomáhá jim to odseknout bloky, které se na ně během života nalepily. Často už ve škole nebo doma. Někdo jim řekl, že kreslit neumí, že jim to nejde, že by to raději neměli dělat. Přitom si myslím, že právě při tvorbě je nejlepší používat vlastní vnitřní přetlaky. To, co v člověku opravdu je. Pak vzniká něco živého.

Když se vrátíme k podložkám: co byste si přála, aby v nich lidé našli?

Asi bych si přála, aby si k nim našli vztah. Aby pro ně nebyly jen hezkým předmětem, ale něčím, na co se při cvičení budou těšit. U tvorby nikdy nejde jen o motiv. Jde i o vrstvy, proces, materiál, dotek a čas. A u jógové podložky se k tomu přidává ještě osobní prostor člověka, který ji používá. To je pro mě na celé spolupráci krásné.

Foto autora/ky článku

Autor článku

Veronika Gálová

Veronika poznala jógu v rámci povinného tělocviku na vysoké škole, kdy ještě netušila, že se z toho vyklube láska na celý život. Po narození druhé dcery se odhodlala splnit si svůj sen stát se lektorkou. Momentálně cvičí především s těhotnými a ženami po porodu. Profesně se věnuje také marketingu a copywritingu.

Nejnovější články

Všechny kategorie jógologie